Kus čehosi nového

24. října 2011 v 23:32 | Elis
Dnes je to přesně sedmdesát let. Sedmdesát let od počátku mého příběhu. Sedím v potemnělém koutě. Sám. Pomalu mě užírají výčitky. Každý den jsem čekal, že dojdou, že někdo přijde na hrůzný zločin, který jsem před léty spáchal. Nikdo nepřišel. Čekal jsem skutečně dlouho. Od té doby mi prořídly vlasy a má kůže se svraštila. Zestárl jsem, ale můj zločin zůstává i nyní čerstvý. Jako by to bylo snad včera. Nechci se tu obhajovat ani žádat o odpuštění. Chci jen, aby mě někdo vyslechl. Pocit viny je tíživý a nechci jej držet na svých bedrech do posledních sekund mého života. Chci se jej zbavit, i když je mi jasné, že tento příběh určitě nebudete chtít poslouchat. Můj hrůzostrašný čin mě již roky nedá spát. Měl jsem vědět, že po každém zločinu následuje trest. Vždycky tam je a bude! Každý musí pikat i Jidáš pikal za svoji zradu, tak proč by to u mě mělo být jiné? Můj zločin mě trápí i nyní, když jsem pomalu na smrtelné posteli, můj zločin mě doběhl a doslova zničil. Příčina a následek. Prostý a přirozený koloběh.
Od dětství jsem byl normální. Tedy jsem se o to pokoušel. Být normální. Pro mnohé je snadné tak působit, ale ne pro mě. Jako bych se musel maskovat - chovat se normálně! Snažil jsem se zapadnout, působit mile, laskavě a přátelsky. Pro ostatní děti to bylo přirozené - veselit se, hrát si. Byl jsem jiný, cítil jsem to čím dál víc. Pro klid svůj i mých rodičů jsem se snažil nedávat nic najevo. Chtěl jsem působit jako každé druhé dítě. Nikdy jsem však úplně nezapadl, připadal jsem si jako bych chtěl oklamat snad i sám sebe. Nešlo to. Když mi bylo sedm let, matka mi oznámila, že mi čáp přinese malou sestřičku. Vždycky jsem se domníval, že budu sám. Jiní přeci bývají vždycky sami! Ale teď se tu měla objevit ona! Už jí dali i jméno. Nikdy jsem to nepochopil, možná i proto, že jsem muž, muž, který nemůže rodit děti tak jako žena. Bylo mi předurčeno, že jsem nemohl cítit lásku, ale ona to měla změnit. Betty. Bettynka!
Po jejím narození se všechno změnilo. Už jsem se na ni nedíval jako na spojence, z hlouby duše jsme ji nenávidět. Nikdy jsem toho moc neměl, ale ona mě připravila i o tom poslední. Náklonnost rodičů, veškerá pozornost se obracela na ni. Jako bych se rozplynul, jako bych snad neexistoval. Stala se středem vesmíru naší rodiny a já s ním vůbec nemohl nic udělat.
Jednoho dne k nám přišla na návštěvu tetička Ludmilka. Ludmilka byla starší sestrou mé matky. Nikdy mě neměla ráda. Vždycky se na mě tak divně koukala, jako by snad věděla, co je uvnitř mě. Zpočátku jsem s ní měl i strach. Ale byla to jen zahořklá ženská, ale to jsem zjistil až později.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama