Prolog - Za všechno může Mark Swayn

4. července 2010 v 23:00 | Elizabeth G.
Tohle hodlám zveřejnit již pár měsíců. Nic moc povídla, ale hrozně mě baví děj. Určitě si ho nenechte ujít. Neměla by to být žádná další Mary Sue spíš klasická autorova postava. Moje poslední AP v HP, tak čtěte a dobře se bavte.

Elizabeth G.



Opět nastal jeden z dalších typicky letních dnů. Před sluncem se nebylo pomalu možné ukrýt. Většina lidí seděla zalezlá doma, bylo-li to možné a snažila se vytvořit, či "přivolat" neexistující vánek.
Tyhle starosti však Marka Swayna netrápily. V klidu si v kanceláři znovu a znovu předčítal svůj honosný projev, který mu před více jak 24 hodinami napsal jeho podřízený Bob. Nebyl nervózní, vždyť mu patřil 51% kapitál firmy, ale cítil, že se něco chystá. Měl divný pocit.
"Možná jsem měl radši zůstat doma, dát si dovolenou jak říkala matka," zapřemýšlel se hlasitěji než chtěl. Myšlenky mu při vyslovení této věty utekly úplně někam jinam. Musel se usmát. Svoji matku zbožňoval a za jinou ženu by ji nikdy nevyměnil. Najednou ucítil lehké chvění po nohama. Podivil se. Vyšel ze své prosklené kanceláře na chodbu. Se svým projevem zamířil až k místnosti, pro správní rady. Znovu se zem zachvěla.
"Dneska skutečně bude divný den," zaskřípal mezi zuby, poněvadž slovíčko divný nepatřilo do jeho slovníku.
Kruhová místnost, do které Mark vstoupil, již byla naplněna všemi možnými lidmi. Všechna křesla již byla obsazena až na to jeho. Nadhodil svůj typicky falešný úsměv, upil vody ze skleničky a zhluboka se nadechl… ale v tom se obloha zatáhla.
"Asi bude bouřka," nadhodil někdo z komise, ale jeho úsměv nikoho nezajímal. Všichni pohlédli z prosklených oken ven. Mark se zamračil. Položil svůj projev rázně na stůl a přešel k největšímu z prosklených oken. Zahřmělo. Na obloze s objevil podivný mrak.
"Prosím o klid!" řekl rázně, ale většina pohledů zůstala u černé oblohy.
Mark se otočil zády k potemnělé obloze a falešným úsměvem se snažil ostatní donutit spolupracovat. Dneska toho divného na něj bylo už trochu moc.
Jennifer za sebou rychle zabouchla domovní dveře. Klikla na čudlík a její černé BMW se odemklo. Pousmála se. Dnešní den ji začal pohodově, za což byla ráda. Na sobě měla kostýmek tmavě modré barvy a sebou měla pouze černou kabelku a černý kufřík. Rychle nastartovala a zařadila zpátečku, vyjela do zatím poklidné ulice. Bydlela v poněkud nevhodné ulici, když vezmeme v potaz její povolání. Několikrát projela křižovatku na oranžovou, ale zatím nebyla rozrušena. Časově zatím stíhala. Auto zaparkovala na rohu poklidné ulice. Nasadila si na hlavu černý klobouk a oči si zakryla tmavými brýlemi. Sebou si vzala nejen kabelku, ale i černý kufřík. Přešla přes přechod a zamířila si to k vysoké budově, která se tyčila hned naproti řeky. S ladností jí vlastní vešla do oné budovy. Byl to velice honosný hotel a dle úsměvu recepčního bylo jasné, že je zde Jennifer častým hostem.
"Dobré ráno Jamesi," pozdravila s úsměvem, ale brýle si nesundala.
"Dobré ráno slečno Freedová, zde máte poštu," podal jí s vřelým úsměvem recepční.
"Díky. A na jedenáctou bych si zašla na masáž a pak na nehty, je to možné?" otázala se pouze ze zdvořilosti.
"Samozřejmě," přikývl velkoryse recepční.
"Vyřiďte poslíčkovi, ať mi přinese láhev šampaňského přesně v deset třicet," řekla vážným hlasem.
Recepční se raději už na nic nevyptával a pouze přikývl. Jennifer na něj hodila letmý úsměv a už si to mířila k výtahu.
"Do čtvrtého patra," oznámila poslíčkovi. Chvíli trvalo, než
se výtah rozjel, ale oba byli mžiku ve čtvrtém patře. Jennifer jen kývla na poslíčka a zamířila si to do pokoje 413. Z kabelky si vyndala kartu, aby otevřela pokoj. Podívala se na hodinky za deset minut deset. Kabelku i kufřík položila na postel. Z kabelky vyndala černou paruku. Ze skříně si vyndala dlouhé a přiléhavé černé kalhoty. Rychle si je na sebe natáhla a přes hlavu si přetáhla tílkový roláček. Nakonec se chopila paruky a přešla do koupelny, kde si ji nasadila.
"Perfekt," mrkla na svůj odraz v zrcadle. Znovu zkontrolovala čas. Nasadila si vysoké černé kozačky a nakonec si nasadila černé brýle. Chopila se kufříku.
"Deset, deset," zašeptala a koukla na plánek, který vytáhla z kabelky.
"Uklízečky první patro. Umývači oken dnes nic, skvěle," dodala s úsměvem. Přešla do koupelny a vymačkala půlku šampónu do sprchového koutu. Pustila vodu. Rožnula a přivřela v koupelně dveře. Přes ně přehodila ještě dva ručníky, které ležely na posteli. Na stolek položila dvacet dolarů. Chopila se kufříku. Zatáhla si ještě žaluzie a pomalu se vykradla na chodbu. Ještě jednou se bedlivě rozhlédla, ale nikde nikdo nebyl, což jí vyhovovalo. Vyšla na požární schodiště a rozhlédla se. Pomalu se vydala do dalších pater. Tudy naštěstí nikdo nechodil. Než se však dostala do posledního patra zaslechla hlasy. Rychle se schovala za otevřené dveře.
"Dnešní hosté jsou čím dál víc vybíraví," okomentovala to jedna uklizečka. Ta druhá jen přikývla. Jennifer se krčila za dveřmi a snažila se nedýchat.
"Já si jdu dát kafe. Půjdeš se mnou? Pak to doděláme, alespoň koukneme na Alici, jak jí to dole jde."
"Tak pojď, ale počkej, jen tu zavřu," dodala druhá uklízečka a chopila se kliky. Zabouchla za sebou. Jennifer si oddychla. Pro jistotu radši ještě přiložila ucho na dveře, ale hlasy se pomalu tlumily, až zmizely úplně. Jennifer vyběhla poslední patro jako laňka.
Pomocí hotelové karty, kterou měla neustále při sobě otevřela i dveře na střechu hotelu. Karta sama o sobě tuto vlastnost neměla, ale Jennifer to s kartami uměla. Byla ráda, že nemusela dveře vyrážet. O to by to později měla těžší. Zavřela je za sebou a rozhlédla se kolem. Slunce pálilo a davy lidí pod ní procházeli sem a tam po rušné ulici. Otevřela kufřík a vyndala stojan a hlavici od zbraně. Zamontovala ji. Sundala si sluneční brýle
hledáčkem se podívala do dály. Namířila se ti přímo na budovu, která stála několik metrů od hotelu. Nebylo to nejideálnější místo, ale zamířila. Přes prosklenou budovu se jí lesklo slunce, což ji ani tam moc nevadilo. Už, už chtěla zmáčknout zbraň, ale její cíl se pohnul. Najednou se zem zatřásla. Jennifer to poněkud vykolejilo. Slunce přestalo pálit. Obloha potemněla. Všichni lidé se namačkali na sklo, včetně jejího cílu. Usmála se. Tohle přesně potřebovala.
"Divné věci," dodala s úsměvem a znovu zamířila. Zmáčkla spoušť. Znovu se podívala na její cíl, který však již ležel na zemi mrtev.
"Mark Swayn je mrtev, další prosím," zalaškovala si.
"Opravdu podařený den," řekla s úsměvem a znovu si nasadila brýle. Zbraň v mžiku sklidila.
"Slečno, slečno vaše šampaňské," zaklepal slušně poslíček. Nikdo se však neozýval, a tak se rozhodl položil šampaňské na stolek. Uviděl pootevřené dveře od koupelny a zvuky dopadající vody.
"Slečno vaše šampaňské máte na stolku!" křikl ještě poslíček. Nakonec se chopil peněz, které ležely na stolku a rychle zmizel, až moc dobře věděl, že slečna nebývá ráda rušena.
"Deset čtyřicet," řekla a zamířila si to ke dveřím. Ale najednou uviděla něco, co v její branži ještě neviděla. Černé mraky obklopily celý most, který vedl přes řeku za hotelem. Najednou se začal kývat. Rychle se však vzpamatovala a zamířila si to k východu, ale pozdě. Kde se vzal tu se vzal objevil se na obloze podivný mrak, který jako by letěl na ni. Jennifer si jej však nevšimla a pouze si upravila sluneční brýle a chtěla otevřít dveře, ale mrak jako by přistál skoro úplně za ní.
"Dobrý den…" ozval se nějaký hlas, ale to už Jennifer byla v bezvědomí.

"Hmm," zavrčela Jennifer a zavrtěla se. Zamrkala a pak pomalu otevřela oči. Chytli mě, blesklo jí hlavou. Ležela na podlaze nějakého vězení či co to bylo. Uvnitř bylo naprosté ticho, což ji poněkud překvapilo. Pomalu se dostala na nohy. Bolela ji hlava, ale musela se rychle oklepat. Blížili se k ní nějaké hlasy. Ruce měla svázané, ale i tak si v zadní kapse nahmatala nožík. Rychle přeřezala provaz a sundala si roubík. Hlasy se blížily.
"Temný pán byl na výsost spokojen. Jak mudlové, tak i Příčná dostala co porto."
"Každému co mu patří," odvětil druhý.
Jennifer si rychle lehla na podlahu a provaz si hodila znovu na ruce. V pravačce však pořád svírala nůž. Muži s hlasitým smíchem otevřeli klíčem mříže.
"Tak a ještě tady ta ženská!"
"Kočička je to," zašeptal druhý a oba se opět zasály, což opravdu neměli.
Jennifer toho nejbližšího bodla do paty.
"Áááá," zařval bolestí.
"Co se děje…" než však stačil otázku dopovědět, už ležel na zemi. Jennifer se trochu podivila, že jsou neozbrojení, ale neměla moc času. Chopila se klíčů a utíkala dlouhou četnou chodbou pryč. V černých chodbách bylo naprosté ticho, jako by tam snad nikdo nehlídal. Snažila se z tajemného bludiště dostat co možná nejdřív, ale v té tmě se opravdu mnoho dělat nedalo. Věděla, že si musí pospíšit, jinak zemře.
Poslední Smrtijedi se již přemisťovali do svých domovů. Draco Malfoy, nový člen Smrtijedů, se dnes účastnil své první akce. Bylo mu ze sebe špatně. Souhlasil s heslem Zmijozelu- čistá krev, ale takhle vyvražďovat mudly? To se mu zdálo až moc. I tak nikomu nepomohl… S podivnými výčitkami se společně se svou matkou přemístil do svého sídla. Jako poslední v síni zůstal Lucius Malfoy a ještě pár Smrtijedů, kteří byli pozváni k Luciusovi na večeři. Ještě se několikrát poklonili Voldemortovi, který seděl s velkým a spokojeným úsměvem na tváři na svém velkém křesle.
"Můj pane, když dovolíte, rád bych se vzdálil," řekl elegantně s úklonou.
"Zajisté Luciusi, dnes jsi pro mě udělal opravdu slušnou práci. Doufám, že to takhle půjde dál a že tvůj syn bude stejně dobrý služebníkem jako ty," dodal Voldemort.
"V to doufám i já mistře," řekl s úsměvem Lucius a už, už se chystal odejít, ale v tu chvíli někdo vrazil do síně. Čekal, že to bude Crabe nebo jeho kamarádíček, ale mýlil se. Z černé chodby se vynořila jakási dívka.
"Světlo!" zašeptala překvapeně. Neměla na vybranou. Tady zůstat nemohla. Musela to risknout.
Jen co vyběhla ven zděsila se. Čtyři muži v čele s blonďákem, kterého až moc poznávala. A kdosi seděl na jakémsi trůně. Rychle zhodnotila situaci. Čekala nějaký východ, ale místo toho uviděla nějaké schody. Neváhala ni minutu. Rozběhla se k nim.
"Co se to tu děje?" zvýšil hlas Voldemort.
Jennifer si jej nevšímala. Snažila se co nejrychleji vyběhnout ony schody. Pořád jí však nešlo do hlavy, proč ti muži nemají zbraně. Hned jí bylo jasné že se jedná o nějakou sektu ve které měla být jen další obětí. Musela pryč a to rychle!
"Pouta na tebe!" křikl ležérně Lucius a kolem Jennifer se najednou objevila z ničeho nic pouta. Spadla jako pitel brambor a koulela se po schodech, až se zastavila kousek od místa, kde seděl ten prazvláštní člověk.
"Luciusi!?! Kdo to je!?" nechápal Voldemort a v jeho hlase bylo znát rozhořčení.
"Můj pane, to je mudlovská holka, kterou jsme zajali. Ráčil jste ji darovat Smrtijedům. Dneska byli na řadě…."
"A co teda dělá tady?"
Na tohle Lucius neměl odpověď. Raději poslal Dolohova, aby se podíval, kde jsou oni dva Smrtijedi. Jennifer mezi tím nechápavě tikala očima od jednoho k druhému. Věděla, že to nemá smysl, ale i přesto se snažila opět vysvobodit z pout.
"Můj pane Crabe je v bezvědomí a Macnair je mrtev," řekl s lehkostí, což ale Voldemorta rozhořčilo ještě víc.
"Co to je? To chcete říct, že mudla zabil Smrtijeda?!" zahřměl Voldemortův hlas přes celou síň a všichni Smrtijedi v čele s Luciusem se třepali, jen aby je neztrestal kletbou, která se nepromíjí. Jennifer již byla na půl vysvobozená. Věděla, že už nemá čas. A proto se rozhodla k radikálnímu řešení. Chtěla pomstu. Jako vždycky.
"Bídáku," křikla naštvaně a hodila po Malfoyovi nůž. Trefila se. Z lýtka se mu začala valit krev.
"Malfoyi!" vykřikl Dolohov.
"Ty mrcho!" zařval Lucius bolestí, ale nějak už neměl sílu na to, aby ji ztrestal. Voldemort se ušklíbl. Jako by ho takhle scénka snad i pobavila.
"Vezměte jej do nemocnice. O tuhle se už postarám," dodal s úšklebkem.
"Měl bys rychle dostat protijed. Ten nůž byl namočen v jedu!" mrkla na něj ještě Jennifer. Malfoy byl rudý vzteky, ale se svými kumpány se přemístil pryč. Jennifer jen zamrkala. Otevřela ústa a zase je zavřela. Oni opravdu zmizeli, nebo má halucinace? Jistě, že má halucinace! Voldemort mávl hůlkou a pouta zmizela. Jennifer se nevěřícně postavila.
"Tak co jste mi dali?" vybalila na Voldemorta. Ten se však jen ušklíbl.
"Jestli si myslíte, že takhle ze mě něco dostanete, jste na omylu. Nic neřeknu!" odvětila tvrdohlavě.
"Dostanu z tebe co budu chtít a kdy budu chtít. Ale o to teď nejde. Pověz, co jsi mudlo!"
Jennifer se zarazila. Teď už tomu vážně nerozuměla.
"Kde tě Malfoy nabral?" otázal se Voldemort.
Jennifer zamrkala. Vůbec neměla tušení o čem ten muž, dalo-li se mu tak říkat mluví. Snažila zhodnotit nastalou situaci, ale i tak to pro ni nevypadlo dobře. Pokud měla halucinace, věděla, že ji moc nezbývá.
"Nic neřeknu," lpěla na svém názoru a zarytě mlčela. Voldemort se jen ušklíbl. Nemusel ani vytahovat hůlku. Jednoduše se jí dostal do hlavy. Do její mysli.
Jennifer se zarazila. Po chvíli se chytila za hlavu, jako by snad dostala migrénu. Skousla si spodní ret, aby nemusela křičet. Ta bolest byla nesnesitelná. Padla na kolena a neustále se držela za hlavu, dokonce si vyškubla i pár vlasů. Snažila se na tu
bolest nemyslet, udělat vše, aby zvítězila ona. Ale věděla, že nemá moc jasné vyhlídky. Začali se jí z očí řinout slzy bolesti. Přivřela oči, ale bolest neodcházela.
"Už jsi se rozhodla mluvit?" otázal se Voldemort a na jeho obličeji byl znát výraz vítězství.
Jennifer vzhlédla, zamrkala. Rychle si setřela slzy a pokusila se vstát.
"Jako nějaké kouzlo…" zašeptala nevěřícně. Slova jako nečekaný, nejistý, divný či nadpřirozený do jejího slovníku opravdu nepatřila. Navíc, na kouzla nevěřila ani, když byla malá, takže se divila, že ji vůbec tato slova napadla, ale nejspíš přestávala racionálně přemýšlet.
Voldemort se pousmál. Stačila opravdu jen chvilička a věděl, vše co potřeboval.
"Takže nájemný vrahoun," řekl jako by ledabyle. Jennifer sebou poplašeně škubla. Bolest jí ještě úplně nepřešla, ale nyní byla úplně vyšachovaná. Pořád se snažila najít nějaké racionální vysvětlení, ale po několika minutách to vzdala. Věděla, že na tohle její mozek stačit nebude. Nastalo ticho. Jennifer se snažila popadnout dech a začít uvažovat, zatím co Voldemorta napadla jedna myšlenka.
"Myslím slečno van der Schwartzová, že by se mi hodily vaše služby," dodal a jedno jeho obočí mírně poposkočilo nahoru.
"Nemyslete si, že tohle všechno vám jen tak projde," zašeptala do ticha sálu a snažila se přijít na to, odkud zná její jméno.
"Drahá slečno, pokud jste si neráčila všimnout, už mi to prošlo," dodal jako by nic Voldemort. Konečně po dlouhé době se opět pořádně bavil, nechtěl připustit, že to je hlavně díky té mudle, ale bylo jasné, že je zrovna v dobrém rozmaru.
Jennifer vstala. Zhluboka se nadechla a podívala se svému trýzniteli do očí.
"Moje služby jsou velmi drahé," nadhodila. Nikdy pro nikoho jen tak na požádání nepracovala, vždycky šlo všechno přes agenturu, ale tentokrát si byla jistá, že chtě nechtě musí udělat výjimku.
"Myslím, že si budeme rozumět, následujte mě slečno," řekl klidným hlasem Voldemort a vstal ze svého křesla a vydal se po schodech nahoru. Jennifer jen zamrkala. Na chvíli zauvažovala o útěku.
"Nemáte šanci se dostat ven, buď hrajete se mnou… a nebo,"
řekl a otočil se přímo k Jennifer "zemřete," doplnil a pokračoval dál. Nakonec i černovlasá nájemná vražedkyně vstala ze studené země a vydala se po schodech za oním mužem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 miselka miselka | Web | 12. září 2010 v 16:36 | Reagovat

máš pekný lay

2 Barunka Charlotte LaRose Barunka Charlotte LaRose | Web | 18. září 2010 v 14:09 | Reagovat

Páni...Hezké, zajímavé.
Já jsem teda tvoje SB nikdy nebyla, alechtěla bych. Šlo by to?

3 MarryT MarryT | Web | 26. září 2010 v 16:50 | Reagovat

Začíná to dost zajímavě. Těším se moc na pokráčko!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama