Láska není jen slovo

27. června 2010 v 21:33
Seděl v křesle. Za celou dobu se ani nepohnul. Jeho šedé oči již nesmiřovaly k ní! Již ne! Nemohl déle snést její pohled. Pohled, který zůstával den ode dne stejný. Pohled, který mu způsoboval smutek, zlost, vztek…pohled, který ho nutil přemýšlet.
Nyní však hleděl na noční oblohu. Jak moc mu připadaly hvězdy volné a svobodné…ale i šťastné.
"Aries," zašeptal.
Věděl, že jej nemůže slyšet. Byla přeci v kómatu, ale i přesto na ni častokrát mluvil.
"Pamatuješ si na to souhvězdí?" otázal se.
Nečekal na odpověď.
Čekání by bylo pošetilé. Pokračoval proto dál.
"Iáson a jeho příběh. Jak jsi mi tenkrát vyprávěla. O jeho Médee. Měla jsi pravdu. Tenkrát jsem si to nechtěl přiznat, ale ona byla hrdinkou! Obětovala se kvůli němu. Pomohla mu najít zlaté rouno. Já…chtěl jsem ti říct…Vím že je to moje vina. Náš příběh skončil obdobně jako jejich. Odpusť mi. Odpusť mi moje chyby. Já nejsem Iáson a ty nejsi Médea. Ty můžeš odpouštět. Prober se, prosím," zašeptal své pošetilé přání.
Až nyní odtrhnul svůj pohled od jejich souhvězdí. Zadíval se na ni. Na její chladný pohled. Nesmála se. Už nebyla jako dřív. Vypadala jako šípková Růženka. Ale již v ní nebyl život.
"Odpusť," zašeptal a chytil ji za ruku. Pevně ji sevřel.
O několik měsíců dříve
"Nikol, pospěš," křikl na ni usměvavý mladík.
"Kam to vlastně jdeme Radime?"
"Nech se překvapit," zazněla jeho odpověď.
Nikol seběhla schody. Zastavila se až v předsíni, kde na ni již Radim čekal.
"Tak mi to řekni," vyzvídala Nikol, ale Radim se na to jen usmál.
Společně, ruku v ruce, vyšli z domu.
"Jdeme na večeři? Jestli ano, tak to jsem si měla raději obléci ty…" začala Nikol, ale Radim ji umlčel polibkem.
Po několika minutách, které oběma připadaly jako věčnost, se od sebe odtrhli a šli v tichosti dál. Oběma stačil pocit, že mají toho druhého. Stačilo jim cítit teplo, lásku…
Nemuseli toho namluvit mnoho. Uměli společně promlouvat i beze slov.
"Chtěl jsem ti něco ukázat…naše hvězdy, podívej," zašeptal a oba vzhlédli k noční obloze.
O několik týdnů dříve
"Nikol," zašeptal a přisedl si k ní.
Dívka na něj s nenávistí pohlédla. Před ní stál hrnek s kávou. Upila. Povrchně se podívala na Radima.
"Odpusť," žádal o prominutí.
"Radime," křikla rozčileně "Já nevím, jestli to dokážu. Ublížil jsi mi…a hodně! Slovo odpusť ti nepomůže," dořekla zklamaně a smutně zároveň.
"Já tě miluju!"
"Miluješ? Tak proč jsi to udělal! Pamatuješ na Médeu?"
"A Iásona," doplnil ji Radim.
"Správně. On ji taky zklamal. On ji opustil!"
"Já nejsem ON! Miluji tě," dodal a z kapsy vyndal krabičku.
Otevřel ji. Byl v ní překrásný prsten. Zlatý prsten!
"Vezmeš si mě?" zeptal se s nadějí. S nadějí na lepší zítřek. S nadějí…že odpustí a zapomene.
"Já…nemůžu. Láska není jen slovo. Láska je…ona je prostě něco nesmírně nadpřirozeného. Když už vyhasla, nemůžeš ji znovu probudit. A já…nejsem si jistá," řekla a oči se jí zalily slzami.
Vstala. Stůl se otřásl. Její káva se vylila na stůl.
Věděl, že tuhle chybu si nikdy neodpustí. Nechal ji odejít. Zranil ji, ublížil jí…
Uslyšel pištění pneumatik. Vstal. Rychle vyběhl před kavárnu. V jeho očích se mísil strach a zoufalství.
"Nikol!" zakřičel z plných plic a rozběhl se k dívce, která ležela na studené zemi.
Znovu se zahleděl ke hvězdám. Tam nyní spočívaly i jeho sny a naděje.
Nikol se pohnula. S námahou otevřela oči. Chtěla ze sebe vydat hlásku, ale její ústa jí to nedovolila. Svůj pohled však zamířila jinam. Nezáleželo jí na tom kde je, nebo co se stalo. Uvědomila si, že jí záleží jen na něm.
Otočil se. Nevnímal najednou své okolí. Nemohl dýchat ani myslet…probrala se!
"Nikol," zašeptal.
"Láska není jen slovo," vydala ze sebe chraptivým hlasem.
Radim udělal pár kroků k ní. Nechtěl, aby se zbytečně vyčerpávala.
"Pro mě jsi láska ty. Bez tebe jsem nikdo," zašeptala a na její stáři se konečně po dlouhé době objevil úsměv. Úsměv, který tak miloval. I on se nakonec usmál!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama