Jak chutná život?

27. června 2010 v 21:36

"Pozoruj hvězdy, jenž jsou jako oči noční oblohy, měsíc, který svítí na cestu, oblohu, která sama o sobě vypráví příběhy, sleduj padající kometu na zem a pak mi řekni, co uvidíš?"
Děvče s rovnými plavými vlasy se jen uculilo. "Babi, tohle nemá žádný smysl, možná tak smyl pro nesmysl," podotkla s úsměvem Elizabeth. Ráda si dělala legraci z vážných věcí.
"Neboj se i ty pochopíš…"
"Ale kdy?" naléhala zoufale Elis.
"Brzy," odvětila s úsměvem babička.
"Jasně brzy," řekla sarkasticky.
"Gabriel se postavil svému strachu i všem nástrahám, zvládl onu zkoušku, neboj se."
Elizabeth začala zuřit. Nesnášela, když ji srovnávali s bratrem, proklínala ho za tohle všechno…
"Já nejsem jako ON!" zařvala rozzuřeně.
"Nerozčiluj se zlatíčko, všichni to s tebou myslí dobře," chlácholila ji babička, ale tím Elis ještě víc nakrknula. Tak ráda by řekla, že to chápe, že se bude snažit, ale to by nebyla ona!
"Jistě, VY…VY všichni!" řekla s odporem "raději běž, nebo se neovládnu," řekla a sklopila zrak k zemi. Nemusela se na ni dívat, aby věděla, že odešla. Slyšela její kroky. Pohlédla na hvězdy, na měsíc…na noční oblohu! Usmála se. Milovala ji! Tmu, to ona jediná…ji chápala.
"Už jsi se zase neovládla," ozvalo se zpoza stromů.
Elizabeth neodtrhnula pohled od oblohy. Ne, nechtěla si kazit tuhle chvíli JÍM!
"Je to s tebou ale práce…" řekl plavovlasý mladík, který vyšel zpoza stínů.
Elis odtrhla pohled od oblohy. Podívala se mu zpříma do očí.
"Chápu, že se zlobíš, ale to není důvod…"
"Sklapni!" okřikla jej.
"Musíš jen pochopit…"
"Mlč už! Nejsem jako ty a nikdy nebudu! Nemůžu být…dokonalá!" řekla skoro zoufale "Jsem jaká jsem! A tak to zůstane," stála pevně za svým.
"Taky nejsem dokonalý, ale musíš se naučit…"
"Já nechci! Žila jsem si až doteď dobře, nestěžovala jsem si! A VY…VY si přijdete se svými radami a se vším tím…a co se má změnit? Můžete vypadnout, nikdo tu o vás nestojí! Neměla jsem bratra až do teď a myslíš, že když tu jsi, že se pro mě něco změní? Ne! Nejste nic! Vystačila jsem si sama!" řekla podrážděně.
"Vystačila? Hm? Vždyť se na sebe podívej! Byla jsi nicka! Brala jsi drogy, tráva o hodinovce pro tebe nebyla problém, chodila jsi kouřit a pít alkohol! Ztroskotala by jsi, kdybychom nepřišli," řekl s úsměvem, který mu po chvíli zmizel z tváře, poněvadž si uvědomil, že to přehnal.
"Koukni se na sebe! Není divu, že nemáš přátele, jsi suchar bratříčku," řekla ironicky.
"Jsme jací jsme a to co je v nás nezměníš i kdybys sebe víc chtěla. Žijeme přírodou, žijeme nocí, žijeme pro tohle všechno…a ty jsi jedna z nás. Už to chápeš? Jsi důležitá!"
"Jo? A kde jste byli před deseti lety? Hm? Kde? Nechali jste mě vyrůstat u těch zatracenejch lidí! Víš jak to bolí? Ne, protože jsi upír a ti nemají city," řekla smutně.
"Museli jsme…"
"Tohle Vám neodpustím nikdy a hlavně tobě…"
"Nebudu se s tebou hádat, nemá to cenu," rezignoval a opět se ztratil v tmě.
"Proč já?!? Zatraceně tak proč se tohle musí dít zrovna mě!!!!" křičela do tmy, ale odpovědí jí byl jen slabý závan větru.
Vždycky žila sama… věděla, že je něco víc, ale… A nyní se to stalo, už nemusela být s těmi, kteří se nazývali rodiči! Ale takhle si to nepředstavovala, nevěděla, že má rodinu, vlastně ji chtěla mít celý život, celý život o tom snila, ale když se sen stane skutečností…
"Není to takové jaké jsem to chtěla," řekla smutně.

***

Stála před budovou gymnázia. Pořád nedokázala pochopit, jak se zrovna ona mohla dostat na gympl. Z kapsy od otrhaných džínů vyndala krabičku cigaret. Z druhé kapsy vyndala zapalovač a v klidu si zapálila. Netrápilo ji, že porušuje školní řád, vždycky to takhle dělala. Vdechla kouř do plic a vydechla. Kouření patřilo mezi její zlozvyky, ale Elizabeth už to brala jako samozřejmost. Hrdě se hlásila ke kuřákům. Nyní to dělala hlavně proto, aby naštvala bratříčka. V klidu oklepala cigaretu a znovu potáhla, když v tom jí někdo z úst vyrval zbytek cigarety a hodil na zem.
"Víš, že nesnáším, když kouříš!" řekl přísně.
"Nesnášíš všechny moje chyby! Jsem černá ovce rodiny, na to by sis měl zvyknout," řekla podrážděně a otočila se k němu zády.
"Kam to jdeš?" křikl na ni, ale odpovědí mu byl jen zdvižený prostředníček.

***
Jen co zazvonilo tak Elis vyběhla ze školy, vyndala z kalhot krabičku cigaret. Dneska byla nějaká nervózní. Svoji pravidelnou dávku nikotinu si nemohla odpustit.
"Hoj kuřačko," ozvalo se jí za zády.
"No ty máš co říkat," odvětila ironicky.
"Zajdem někam?" navrhla jí spolužačka.
"Kam chceš jít proboha? V tuhle dobu?" zakroutila udiveně hlavou Elizabeth.
"To je fuk, prostě někam chlastat," řekla zvesela. "Tak jdeš?!?"
Elis se nemusela moc dlouho rozmýšlet. Tipla cigaretu a rozběhla se za kámoškou. Společně zabrousily do první hospody, která byla sotva pár kroků od školy, zde jim barman jako obvykle bez problémů nalil jakýkoliv alkoholický nápoj. Obě se posadily za bar a objednaly si. Na zahřání si daly absintha. Vesele si povídaly, vyměňovaly si zážitky, ale začaly se nudit. V hospodě bylo málo lidí a ony dvě byly jediné středisko hluku.
Po pár absintech to zabalily a vydaly se na diskotéku, kde to žilo. Obě si uměly užívat života, dobře se bavit, ale měly i jednu společnou chybu- neuměly si říct dost!
"Elis!" křičela přes hlasitou hudbu Ráchel, její spolužačka.
"No?" otočila se k ní jmenovaná s panákem v ruce.
"Tohle je Adam a Tomáš," řekla s úsměvem na tváři Ráchel.
Elizabeth chtěla potřást oběma chlapcům rukou, ale to už nebylo možné, poněvadž Ráchel skočila na Adama a vášnivě jej začala líbat, čemuž se Elizabeth vůbec nedivila.
"Nezajdeme někam, kde je méně hluku?" navrhnul Tomáš.
Elizabeth do sebe kopla ještě jednoho panáka a vzala si bundu. Nebyla ji zrovna dvakrát zima, alkohol ji zahřál i u srdíčka. Společně se vydali černou uličkou k zastávce autobusu. Drželi se za ruku, asi by to ani jinak nešlo, poněvadž se Elizabeth nehorázně motala. Tomáš využil situace a přitiskl svá ústa na její. Stáli uprostřed uličky a vášnivě se líbali, dokud se Tomáš nezačal dobývat pod její bundu, kterou bohužel měla rozepnutou.
Kapka hrdosti v ní však ještě zůstala. Najednou jako by ji někdo polil studenou vodou. Odstrčila jeho ruce a otočila se k němu zády, což si ale Tomáš nenechal líbit.
"Půjdem ke mně, neboj bude se ti to líbit," chlácholil ji sladkými řečmi.
"Ne," zašeptala. "NE!" zopakovala hlasitěji a rozhodněji.
"Neslyšel jsi dámu? Padej mladej!" křikl mladík s plavými vlasy.
"Tohle není tvoje věc! Padej odsud," křikl Tomáš do tmy.
Mladík vyšel zpoza tmy a praštil Tomáše pěstí. Nemohl ji v tom přeci nechat…ne jeho malou sestřičku…
"Tohle si k ní dovolovat nebudeš," zašeptal a vzal Elizabeth do náručí.

***
"Poslouchej tóny, které zpívá příroda, hlas, kterým mluví vítr, melodii, kterou ševelí země, blesky a hromy, které řinčí a hlučí a pak, nakonec mi řekni, co uslyšíš?"
"Na tohle zrovna teď nemám náladu babi!"
"Ale kdy se chceš připravovat?!" nechápala babička.
"Teď rozhodně ne," křikla nakvašeně.
Babička sklopila zrak a odešla. Nemělo cenu se s ní teď hádat. Elizabeth chodila sem a tam. Cítila se strašně, proklínala bratra za všechno! Naprosto zuřila.
"Vidím, že už se zase…"
"Ty mi nechoď ani na oči!" rozkřikla se na něj.
"Babička…"
"Nezaváděj řeč jinam ty pokrytče! Tohle je poprvé a naposledy co jsi tohle udělal! Už nikdy, rozumíš nikdy mě nebudeš sledovat! Nech mě konečně žít! Já Vás nepotřebuji, nechci Vás, nestojím o Vás!" křičela zoufale.
"Musíš pochopit, jsi výjimečná, mám o tebe strach…a nejen já- my všichni!"
"Nechte mě žít…už mě netrapte, chci být jaká jsem a vy mi to berete. Berete mi všechnu volnost, chcete mě zavřít do klece jako ptáčka! Neberte mi křídla, já tě o to prosím," řekla zoufale. Klekla si na kolena a v jejím obličeji se dalo číst- smutek, zlost, ale především zoufalství.
"Nechte mě být, nechte mě žít, prosím, chci toho tak moc? Nejsem jako ty a nechci být! Nesnáším Vás za tohle všechno, ale i přesto…prosím tě, nech mě jít…"
"Já nemůžu," zakroutil hlavou a otočil se k ní zády.
"Neotáčej se ke mně zády…chci žííít, chci tak moc?" křičela zoufale, ale bylo to zbytečné, Gabriel již dávno zmizel v černočerné tmě.

***
"Pane Flavio už se můžete obléct," řekla černovlasá sestřička a podala kartu doktorovi. Jen co se tak stalo se otočila na podpatku a šla po své práci.

"Alberte, tak co, už víš co mi je?"
"Gabrieli, díky tvému ehmm…jak bych to nazval, problému máš specifické buňky, tkáně a samozřejmě i orgány…"

"To je mi jasné Alberte, vždyť jsem upír," řekl ledabyle Gabriel. "Ale co to znamená?" nehápal plavovlasý mladík.
"Když jsi ke mně přišel s horečkou a bolestí v krku, domníval jsem se, že se jedná o obyčejnou infekci, ale bohužel jak pro mě i pro tebe jsem se spletl. Nechal jsem ti porto udělat histologické vyšetření, které si podstoupil minule."
"Ano, to si pomatuji, ale co mi teda je?" nechápal Gabriel a dopnul si poslední knoflík od košile. Pořád se usmíval, poněvadž se domníval, že Albert jako vždy přehání.
"Je mi to líto Gabrieli, ale máš Hodgkinovu chorobu," řekl Albert a poprvé za dobu své praxe sklopil zrak. Byl zvyklý oznamovat zlé zprávy cizím lidem, ale ne oznamovat příšerné zprávy svým přátelům.
"Ty víš, že se v tom nevyznám," řekl naprosto klidně Gabriel.
"Hodgkinova choroba je onemocnění části bílých krvinek, tzv. lymfocytů," začal pomalu vysvětlovat Albert.
"A to se nedá léčit?" nechápal Gabriel, poněvadž Albert se tvářil jako při umučení Krista.
"Ale ano dá, ale ty jakožto up…tedy jakožto máš jistý problém…"
"Jsem upír," řekl na rovinu Gabriel.
"Tiše," okřikl jej vystrašený Albert.
"Takže," řekl s povytaženým obočím Gabriel.
"Nemůžeš na chemoterapii ani na jiný druh léčby, máš rakovinu v rozšířeném stádiu, odumírají ti bílé krvinky, za pár týdnů, možná i dnů ti selže celé tělo. Umíráš…" řekl zkroušeně Albert a objal svého přítele, který nevěřícně stál uprostřed místnosti.
"Je mi to líto…" zašeptal Albert a opět jej pustil.
Gabriel se nemohl ani pohnout. Jen tam tak stál. Najednou jako by mu všechno bylo jedno. Jako by se čas rozplynul. Přešel k věšáku a vzal si z něj kabát. Albert v jeho tváři nic nevyčetl- domníval se že uvidí zoufalství či bolest jako u jiných pacientů, ale Gabriel byl jiný!
S nic neříkajícím výrazem zmizel. Albert k němu natáhl ruku, ale to už byl dávno pryč.

***
"Pozoruj své přátele i nepřátele, pozoruj všechny lidi- upíry, zvířata či přírodu, poslouchej líbeznou melodii noci, údery hromů, bohatost bouřky, pozoruj dopadající kapky deště, které tu budou místo mne, upři se na ně- na déšť, na moje slzy prolité za tebe, poslouchej všechny, které miluješ i nenávidíš a pak, když nebudeš vědět jak dál, když už tu nebudu, se obrať na ty všechny, poněvadž když ti tu nebudou tak bude úplný konec…a pak mi řekni, co ucítíš?"

Poslouchej!
Zpěv, melodii, tóny

Pozoruj!
Přátele, nepřátele, lidi…

Co slyšíš?
Co vidíš?
Koukej se!
Blesky, hromy…
Tma!
Už to vidíš?
Rozloučení!

Utíkáš!
Mizíš…
Už to vidíš? Chyby…?!?
Ale chybovat je tak lidské!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama